Je to legrační. Nejsi sice vůbec tak moc střýčkovský, ale od našeho posledního dopisování uplynulo tolik času, že ses mi už trochu odcizil.

     Proto se po tak dlouhé době zas jednou hlásím. Naše učitelka náboženství, ta ošklivá malá bestie, mě rozsekala napadrť. Tehdy jsem to na vyučování pěkně schytal, protože mě ta zbožná tetka úplně vynervovala. Ale uvidíme, snad náš "rozhovor" dám ještě dohromady.

     Ona: "Bible - to je evangelium ´radostné poselství´, je to velepíseň nekonečné lásce slitovávajícího se Boha k lidem, jsou to vzrušující dějiny Boha s lidmi . . ." /Přitom nadšeně civí svými elegantně zabarvenými skly, jako by chtěla na všechny strany rozdávat hubičky. To mi nějak vždycky zdvihne mandle!/

     Já: "To tak úplně neberu. Za prvé bible, nebo alespoň to, co jsme z ní zatím měli, je vysloveně nudná. A mimoto je přece dobrých 2000 let stará nebo ještě starší. Taková šunka mi nic nedává."

     Ona: "Z tvých nekvalifikovaných slov /- musí se člověk vždycky hájit cizími slovy? -/ je vidět, že jsi se zatím o bibli příliš nestaral."

     Já: "To je pravda - protože nemám ani chuť zabývat se včerejšími věcmi, které se dají pochopit jen s pomocí deseti dalších knih."

     Ona: "A co řekneš tomu, že bible je nejvíce čtená kniha na světě?!"

     Já: "To je snad vtip. Myslím si, že kdo jako křesťan na sebe dbá, má také někde bibli, i když třeba na půdě. Ale četl ji asi málokdo. A z těch, kdo ji četli, asi sotva někdo podle ní žil. Když se například dívám na naši milou farní obec, z toho ´radostného poselství´ ještě moc nepostřehla."

     Ona: "To záleží asi na každém jednotlivci. Proč vždycky ti druzí! Ty umíš jen kritizovat, místo abys jednou sám pomohl něčemu pozitivnímu."

     Já: "Vždycky, když nevíte jak dál, stáváte se osobní." /Tady se raději odmlčím, protože další průběh nebyl moc potěšitelný./

     Teď se Tě tedy ptám: Musí se ta děsně stará historie ještě stále znovu vytahovat? Od mateřské školky x-krát slyšená, v kostele - tam ji už nikdo neposlouchá, při náboženství, až k zvracení . . .

     Uznávám, že bychom bez bible věděli málo o Bohu a o Ježíši, ale musíme na ní tak rajtovat, jak na staré herce?

     A ještě něco: Když jsem se vrátil ze školy domů rozmrzelý a ulevil jsem své zlosti v rodině, dobře jsem si - navzdory jejich "utěšování" - všiml, že mě asi přece považují za kacíře. Probůh, je snad bible nějaká posvátná kráva, která nesmí jít na porážku?

     Teď ještě chybí, abys mě také považoval za beznadějný případ, ale neberu zpátky nic z toho, co jsem napsal. Tak, teď jsem si krásně ulehčil. Odepíše mi brzy?

Tvůj synovec Martin