V tomto týdnu je nepříjemně mnoho co dělat – proto jen předběžná odpověď, která Tvou otázku ani neobjasní, ale je to něco, co musíš znát předem, když pátráš v bibli po Božím slovu.

     Jedna z podstatných zásad naší víry zní: Bůh nechce mít loutky, nýbrž partnery. Proto dal lidem svobodu rozhodování. Jenže – jak to je v praxi? Kdyby se Bůh objevil v celé své velikosti, byl by to ten Vševládnoucí, Všemocný. Člověk by mohl říci jen „amen“. Ale to právě Bůh nechce. Proto se činí malým, skrývá se, např. v přírodě, v dějinných událostech, v lidských setkáních. Lidský partner není pak utlačován a nedělá se z něj nedospělý. Proto však Bůh bere na sebe i riziko, že bude přehlížen, nepochopen nebo dokonce odmítán.

     Existuje taková drobná židovská historka, o které si můžeš popřemýšlet: „K jednomu proslulému rabínovi, přijde člověk a ptá se: Jak je to možné, že se Bůh lidem dřív tak často ukazoval a dnes už ne? Rabínova odpověď: „Dnes už není nikdo, kdo by se uměl dostatečně sklonit."

     Co je tím míněno, to se dá nejlépe ozřejmit na příkladu Ježíše Krista. V něm mělo lidstvo poznat Boží dobrotu smířlivost a svobodně k ní říci ano. Tak dalece se bůh ve své lásce dal do rukou lidí! A výsledek: Protože mnoho náboženských duchů tehdejší doby mělo vlastní představy o Bohu a nechtěli se tak hluboko sklonit, aby ho poznali a přijali v lidské skrytosti, musel Kristus zemřít smrtí zločince a ještě na kříži ukazovat božskou slitovnost: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ / Vypadá to dnes snad jinak? Bůh v lidské podobě, Boží poselství šířené lidmi – příliš laciné, příliš ubohé pro lidi, kteří jsou „duchovně na výši“. /

     Snad to pochopíš, proč Boží slovo není v bibli jasně ohraničené a nevystupuje do popředí. Leckdo by nejraději postupoval takto: dobově podmíněné představy autorů, jazykové formy, práci redakce atd., tedy celý lidský „obal“ hezky čistě oddělit a odložit a zachovat jen Boží slovo, jako „jádro“. Jenomže, takové jasné oddělení Božího a lidského slova nelze provést. Poměr mezi oběma by se snad dal určit asi takhle: V lidském slově vykládají lidé určité doby o svých zkušenostech s Bohem, jedni lépe, druzí hůře. Každý má své hranice, svůj vlastní užší nebo širší horizont, každý mluví nebo píše zcela osobně, individuálně. A toto lidské slovo je zároveň Božím slovem, protože vypravěč nebo písař mluví o Bohu, tzn. V posledku o zakoušení působní Boha a o jeho požadavku. Teologové mluví o „inspiraci“ /vdechnutí/ a míní tím, že Boží Duch hýbal lidským autorem; Bůh chrání před omylem, stojí se svou autoritou za lidskými slovy. Ale ne ve smyslu nějakého našeptávání nebo „diktátu“! Spíše tak, že v tom, co věřící lidé zcela osobě zapsali, probleskne více či méně zřetelně Boží skutečnost, jeho slitování, jeho ukazování cesty. Jaké riziko tím Bůh přijal!

          Musel bych ti to samozřejmě více ujasnit na příkladech – ale ne dnes. O trpělivost Tě prosí

Gerd